O mrtvých jen dobře.
Budu se držet této lidové moudrosti a proto se nebudu vyjadřovat ke skutkům jednoho z členů odbojové skupiny bratří Mašínů Milana Paumera. Na živé politiky, kteří se zúčastnili jeho pohřbu, stejný ohled brát nemusím. Ačkoliv jim bratři Mašínové vzkázali, že díky Václavu Havlovi a Václavu Klausovi se nemohli vrátit do svobodného Československa, zatímco komunistická strana dál existuje a dokonce je parlamentní stranou, tak přesto nad rakví zesnulého vzdávali hold jeho sveřepému odporu ke komunismu, aniž by si minimálně ti z nich, na které pasuje Véčkařské označení političtí dinosauři uvědomili, že svým truchlením, minimálně v mých očích, odhalili svoji zbabělou neschopnost zaujmout zásadní stanovisko. Pokud i oni, kam údajně jejich paměť sahá, nenáviděli komunismus, tak bylo jejich povinností, když naši komunisté nebyli legislativně odmrštěni na smetiště dějin, vystoupit s prohlášením, že s komunisty v jednom parlamentu, později v senátu sedět nebudou a že se nehodlají podílet na tvorbě zákonů, které z příslušníků jejich silových složek udělají, narozdíl od jejich obětí, skvěle zabezpečené občany. Podle mého soudu byla jejich obdivná pieta pouze maskovací sítí, kterou chtěli zakrýt svoji osobní zbabělost obětovat Mašínovskému boji proti komunismu svoji pohodlnou politickou kariéru. Pohřeb je smutná záležitost. Tento, díky jejich prohlášením, byl smutný mimořádně.